Na to, jakou roli hrají informace v probíhajícím konfliktu Izraele a Hamásu, a jak se s tím západní média vyrovnávají, jsme se zeptali přední odbornice Ireny Kalhousové:
“Infoscéna je dnes v něčem možná důležitější, než to, co se děje v reálu. Ani etablované novinářské domy to nezvládají. Často například nechápou, že když nějakou zprávu vydá ministerstvo zdravotnictví v Gaze, tak se to rovná Hamásu, a není tedy vhodné zprávu slovo od slova a bez jakéhokoliv komentáře převzít. Pak se musí média jako New York Times za pár dní omlouvat. BBC se zase točí kolem toho, jestli Hamás je, nebo není teroristická organizace, tady také člověku zůstává rozum stát.”
Podle ní je tedy potřeba při vyhledávání informací o konfliktu extrémní opatrnost: “Není potřeba si názor udělat hned, někdy je lepší počkat, přečíst si toho více, z různých pohledů. Bohužel velký vliv sociálních sítí, které mnohým slouží jako hlavní zdroj informací, podle mě přispívá k radikalizaci a emocím.”
Tento konflikt není první ani poslední, během kterého informace hrají klíčovou roli. Informace hrály rozhodující roli v konfliktech od počátku historie. Moc v rukou těch, kdo mají a mohou šířit informace, se však exponenciálně znásobila s příchodem digitálního věku. Dnešní možnosti využití nových moderních technologií a sociálních sítí zcela přetvořily povahu konfliktů. Pravidla hry se změnily a shromažďování zpravodajských informací už zdaleka není ten jediný či hlavní nástroj, který strany konfliktu užívají. Dezinformace, manipulace a informační kampaně se staly zásadními součástmi válečné strategie a přímo ovlivňují morálku a rozhodování nejen vojáků, ale také civilistů, a obecně mezinárodního publika.
Druhý příklad ze současných konfliktů: Ukrajinský David a ruský Goliáš
Když Rusko napadlo minulý rok Ukrajinu, obě strany význam informačního bojiště pochopily a považovaly ho za skutečnou frontovou linii. Ukrajinští představitelé aktivně čelili ruským dezinformacím, a to mimo jiné rychlým šířením důvěryhodných (alespoň do určité míry) informací, vyvracením fám a předcházením potencionálním dezinformačním kampaním. Za povšimnutí také stojí ukrajinská práce s mýty a legendami, které používali pro povzbuzování morálky vlastních obyvatel a vojáků.
Rusko s rozsáhlými zkušenostmi v oblasti hybridní války a šíření propagandy zkoušelo zejména vyvolávat paniku. Mezi jeho použité taktiky patřilo třeba rozesílání falešných SMS zpráv ukrajinským vojákům nebo jejich příbuzným, aby podryli jejich morálku a vzbudili strach.
Proaktivní přístup Ukrajiny a její globální dosah však mnohé mohl v ten moment překvapit. Ukrajina využila svého postavení šikanovaného „outsidera“ a využila své pozice „Davida“ stojícího proti ruskému „Goliášovi“. A jak víme, na pomoci šikanovaným stojí velká část hrdosti západního publika. Kromě toho se ukrajinský narativ soustředil také na určité „zostuzení“ zemí NATO a EU za to, že hrozbu z Ruska dlouhodobě podceňovaly a svým způsobem tak ruský útok na Ukrajinu umožnily. Ukrajina tak napříč západem získala masivní podporu.
Co je jisté je, že podstata války prošla proměnou. Zatímco vojenská přítomnost, technika a zbraně zůstávají rozhodující, příběhy a vyprávění postavené okolo užití těchto nástrojů se staly stejně důležitými, a z dlouhodobého hlediska možná i důležitějšími. Přístup k informacím, schopnost je ověřit a pracovat s nimi, a kontrola jejich toků je stejně zásadní jako jakákoliv vojenská strategie.
autorka článku: Veronika Víchová